Blog

Žít v singlu, nebo v páru? Těmito otázkami se zabývá téměř každý mladý člověk. Doba se mění a již dávno neplatí ve společnosti zvyklost založit a udržet rodinu, porodit a vychovat potomky a být poklidnou součástí socialistického způsobu života. Dnes mladí lidé budují kariéru a o manželství se rozhodují až mnohem později. Někdy je dokonce tak pozdě, že zůstávají osamoceni, anebo tento trend podporují záměrně.

Sdílení je přirozené

Většina psychologů nebo odborníků, kteří se zabývají lidským genomem a vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, vám sdělí, že přirozené je pro každého člověka sdílení osobou opačného pohlaví. Měli bychom ovšem být tolerantní i vůči homosexuálním a lesbickým menšinám, kde jsou ve hře odlišné ukazatele, ale jde v zásadě o shodný princip – sdílení.
Sdílet svůj vlastní život s někým druhým je přirozenou touhou a osamělost je jen projevem životního zoufalství. Je to negativní vlastnost a nikdo nechce osamělým zůstat, něco jiného jsou chvíle samoty, kdy jsou lidé jen sami se svými vlastními pocity a myšlenkami, a kdy se to týká jejich vlastního soukromí. Zůstat nějakou dobu sám totiž neznamená být osamělý.

Mužů v single přibývá

Přibývá dokonce i takových žen a zde je podstatné rozlišit, zda to je jev přirozený, anebo jde o patologickou osamělost. Součástí sdílení je také sexualita, je to přirozená energie, a jestliže je blokována záměrně anebo nechtěně, může vyústit v psychický problém nebo dokonce ve fyzickou chorobu.

Někteří psychologové tvrdí, že lidé spokojení s životem v single jsou zaměřeni spíše na své záliby, jsou velmi ponořeni do vlastního života, stávají se z nich podivíni, jsou orientováni více materiálně a také bývají ambiciózní a dokážou se lépe prosadit. Častokrát si nedostatek sdílení s okolím kompenzují kariérou anebo nesourodými přátelskými či rodinnými vztahy.

Žít v singlu, nebo v páru? Těmito otázkami se zabývá téměř každý mladý člověk. Doba se mění a již dávno neplatí ve společnosti zvyklost založit a udržet rodinu, porodit a vychovat potomky a být poklidnou součástí socialistického způsobu života. Dnes mladí lidé budují kariéru a o manželství se rozhodují až mnohem později. Někdy je dokonce tak pozdě, že zůstávají osamoceni, anebo tento trend podporují záměrně.

Sdílení je přirozené

Většina psychologů nebo odborníků, kteří se zabývají lidským genomem a vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, vám sdělí, že přirozené je pro každého člověka sdílení osobou opačného pohlaví. Měli bychom ovšem být tolerantní i vůči homosexuálním a lesbickým menšinám, kde jsou ve hře odlišné ukazatele, ale jde v zásadě o shodný princip – sdílení.
Sdílet svůj vlastní život s někým druhým je přirozenou touhou a osamělost je jen projevem životního zoufalství. Je to negativní vlastnost a nikdo nechce osamělým zůstat, něco jiného jsou chvíle samoty, kdy jsou lidé jen sami se svými vlastními pocity a myšlenkami, a kdy se to týká jejich vlastního soukromí. Zůstat nějakou dobu sám totiž neznamená být osamělý.

Mužů v single přibývá

Přibývá dokonce i takových žen a zde je podstatné rozlišit, zda to je jev přirozený, anebo jde o patologickou osamělost. Součástí sdílení je také sexualita, je to přirozená energie, a jestliže je blokována záměrně anebo nechtěně, může vyústit v psychický problém nebo dokonce ve fyzickou chorobu.

Někteří psychologové tvrdí, že lidé spokojení s životem v single jsou zaměřeni spíše na své záliby, jsou velmi ponořeni do vlastního života, stávají se z nich podivíni, jsou orientováni více materiálně a také bývají ambiciózní a dokážou se lépe prosadit. Častokrát si nedostatek sdílení s okolím kompenzují kariérou anebo nesourodými přátelskými či rodinnými vztahy.

Žít v singlu, nebo v páru? Těmito otázkami se zabývá téměř každý mladý člověk. Doba se mění a již dávno neplatí ve společnosti zvyklost založit a udržet rodinu, porodit a vychovat potomky a být poklidnou součástí socialistického způsobu života. Dnes mladí lidé budují kariéru a o manželství se rozhodují až mnohem později. Někdy je dokonce tak pozdě, že zůstávají osamoceni, anebo tento trend podporují záměrně.

Sdílení je přirozené

Většina psychologů nebo odborníků, kteří se zabývají lidským genomem a vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, vám sdělí, že přirozené je pro každého člověka sdílení osobou opačného pohlaví. Měli bychom ovšem být tolerantní i vůči homosexuálním a lesbickým menšinám, kde jsou ve hře odlišné ukazatele, ale jde v zásadě o shodný princip – sdílení.
Sdílet svůj vlastní život s někým druhým je přirozenou touhou a osamělost je jen projevem životního zoufalství. Je to negativní vlastnost a nikdo nechce osamělým zůstat, něco jiného jsou chvíle samoty, kdy jsou lidé jen sami se svými vlastními pocity a myšlenkami, a kdy se to týká jejich vlastního soukromí. Zůstat nějakou dobu sám totiž neznamená být osamělý.

Mužů v single přibývá

Přibývá dokonce i takových žen a zde je podstatné rozlišit, zda to je jev přirozený, anebo jde o patologickou osamělost. Součástí sdílení je také sexualita, je to přirozená energie, a jestliže je blokována záměrně anebo nechtěně, může vyústit v psychický problém nebo dokonce ve fyzickou chorobu.

Někteří psychologové tvrdí, že lidé spokojení s životem v single jsou zaměřeni spíše na své záliby, jsou velmi ponořeni do vlastního života, stávají se z nich podivíni, jsou orientováni více materiálně a také bývají ambiciózní a dokážou se lépe prosadit. Častokrát si nedostatek sdílení s okolím kompenzují kariérou anebo nesourodými přátelskými či rodinnými vztahy.

Žít v singlu, nebo v páru? Těmito otázkami se zabývá téměř každý mladý člověk. Doba se mění a již dávno neplatí ve společnosti zvyklost založit a udržet rodinu, porodit a vychovat potomky a být poklidnou součástí socialistického způsobu života. Dnes mladí lidé budují kariéru a o manželství se rozhodují až mnohem později. Někdy je dokonce tak pozdě, že zůstávají osamoceni, anebo tento trend podporují záměrně.

Sdílení je přirozené

Většina psychologů nebo odborníků, kteří se zabývají lidským genomem a vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, vám sdělí, že přirozené je pro každého člověka sdílení osobou opačného pohlaví. Měli bychom ovšem být tolerantní i vůči homosexuálním a lesbickým menšinám, kde jsou ve hře odlišné ukazatele, ale jde v zásadě o shodný princip – sdílení.
Sdílet svůj vlastní život s někým druhým je přirozenou touhou a osamělost je jen projevem životního zoufalství. Je to negativní vlastnost a nikdo nechce osamělým zůstat, něco jiného jsou chvíle samoty, kdy jsou lidé jen sami se svými vlastními pocity a myšlenkami, a kdy se to týká jejich vlastního soukromí. Zůstat nějakou dobu sám totiž neznamená být osamělý.

Mužů v single přibývá

Přibývá dokonce i takových žen a zde je podstatné rozlišit, zda to je jev přirozený, anebo jde o patologickou osamělost. Součástí sdílení je také sexualita, je to přirozená energie, a jestliže je blokována záměrně anebo nechtěně, může vyústit v psychický problém nebo dokonce ve fyzickou chorobu.

Někteří psychologové tvrdí, že lidé spokojení s životem v single jsou zaměřeni spíše na své záliby, jsou velmi ponořeni do vlastního života, stávají se z nich podivíni, jsou orientováni více materiálně a také bývají ambiciózní a dokážou se lépe prosadit. Častokrát si nedostatek sdílení s okolím kompenzují kariérou anebo nesourodými přátelskými či rodinnými vztahy.

Žít v singlu, nebo v páru? Těmito otázkami se zabývá téměř každý mladý člověk. Doba se mění a již dávno neplatí ve společnosti zvyklost založit a udržet rodinu, porodit a vychovat potomky a být poklidnou součástí socialistického způsobu života. Dnes mladí lidé budují kariéru a o manželství se rozhodují až mnohem později. Někdy je dokonce tak pozdě, že zůstávají osamoceni, anebo tento trend podporují záměrně.

Sdílení je přirozené

Většina psychologů nebo odborníků, kteří se zabývají lidským genomem a vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, vám sdělí, že přirozené je pro každého člověka sdílení osobou opačného pohlaví. Měli bychom ovšem být tolerantní i vůči homosexuálním a lesbickým menšinám, kde jsou ve hře odlišné ukazatele, ale jde v zásadě o shodný princip – sdílení.
Sdílet svůj vlastní život s někým druhým je přirozenou touhou a osamělost je jen projevem životního zoufalství. Je to negativní vlastnost a nikdo nechce osamělým zůstat, něco jiného jsou chvíle samoty, kdy jsou lidé jen sami se svými vlastními pocity a myšlenkami, a kdy se to týká jejich vlastního soukromí. Zůstat nějakou dobu sám totiž neznamená být osamělý.

Mužů v single přibývá

Přibývá dokonce i takových žen a zde je podstatné rozlišit, zda to je jev přirozený, anebo jde o patologickou osamělost. Součástí sdílení je také sexualita, je to přirozená energie, a jestliže je blokována záměrně anebo nechtěně, může vyústit v psychický problém nebo dokonce ve fyzickou chorobu.

Někteří psychologové tvrdí, že lidé spokojení s životem v single jsou zaměřeni spíše na své záliby, jsou velmi ponořeni do vlastního života, stávají se z nich podivíni, jsou orientováni více materiálně a také bývají ambiciózní a dokážou se lépe prosadit. Častokrát si nedostatek sdílení s okolím kompenzují kariérou anebo nesourodými přátelskými či rodinnými vztahy.

Žít v singlu, nebo v páru? Těmito otázkami se zabývá téměř každý mladý člověk. Doba se mění a již dávno neplatí ve společnosti zvyklost založit a udržet rodinu, porodit a vychovat potomky a být poklidnou součástí socialistického způsobu života. Dnes mladí lidé budují kariéru a o manželství se rozhodují až mnohem později. Někdy je dokonce tak pozdě, že zůstávají osamoceni, anebo tento trend podporují záměrně.

Sdílení je přirozené

Většina psychologů nebo odborníků, kteří se zabývají lidským genomem a vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, vám sdělí, že přirozené je pro každého člověka sdílení osobou opačného pohlaví. Měli bychom ovšem být tolerantní i vůči homosexuálním a lesbickým menšinám, kde jsou ve hře odlišné ukazatele, ale jde v zásadě o shodný princip – sdílení.
Sdílet svůj vlastní život s někým druhým je přirozenou touhou a osamělost je jen projevem životního zoufalství. Je to negativní vlastnost a nikdo nechce osamělým zůstat, něco jiného jsou chvíle samoty, kdy jsou lidé jen sami se svými vlastními pocity a myšlenkami, a kdy se to týká jejich vlastního soukromí. Zůstat nějakou dobu sám totiž neznamená být osamělý.

Mužů v single přibývá

Přibývá dokonce i takových žen a zde je podstatné rozlišit, zda to je jev přirozený, anebo jde o patologickou osamělost. Součástí sdílení je také sexualita, je to přirozená energie, a jestliže je blokována záměrně anebo nechtěně, může vyústit v psychický problém nebo dokonce ve fyzickou chorobu.

Někteří psychologové tvrdí, že lidé spokojení s životem v single jsou zaměřeni spíše na své záliby, jsou velmi ponořeni do vlastního života, stávají se z nich podivíni, jsou orientováni více materiálně a také bývají ambiciózní a dokážou se lépe prosadit. Častokrát si nedostatek sdílení s okolím kompenzují kariérou anebo nesourodými přátelskými či rodinnými vztahy.

Žít v singlu, nebo v páru? Těmito otázkami se zabývá téměř každý mladý člověk. Doba se mění a již dávno neplatí ve společnosti zvyklost založit a udržet rodinu, porodit a vychovat potomky a být poklidnou součástí socialistického způsobu života. Dnes mladí lidé budují kariéru a o manželství se rozhodují až mnohem později. Někdy je dokonce tak pozdě, že zůstávají osamoceni, anebo tento trend podporují záměrně.

Sdílení je přirozené

Většina psychologů nebo odborníků, kteří se zabývají lidským genomem a vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, vám sdělí, že přirozené je pro každého člověka sdílení osobou opačného pohlaví. Měli bychom ovšem být tolerantní i vůči homosexuálním a lesbickým menšinám, kde jsou ve hře odlišné ukazatele, ale jde v zásadě o shodný princip – sdílení.
Sdílet svůj vlastní život s někým druhým je přirozenou touhou a osamělost je jen projevem životního zoufalství. Je to negativní vlastnost a nikdo nechce osamělým zůstat, něco jiného jsou chvíle samoty, kdy jsou lidé jen sami se svými vlastními pocity a myšlenkami, a kdy se to týká jejich vlastního soukromí. Zůstat nějakou dobu sám totiž neznamená být osamělý.

Mužů v single přibývá

Přibývá dokonce i takových žen a zde je podstatné rozlišit, zda to je jev přirozený, anebo jde o patologickou osamělost. Součástí sdílení je také sexualita, je to přirozená energie, a jestliže je blokována záměrně anebo nechtěně, může vyústit v psychický problém nebo dokonce ve fyzickou chorobu.

Někteří psychologové tvrdí, že lidé spokojení s životem v single jsou zaměřeni spíše na své záliby, jsou velmi ponořeni do vlastního života, stávají se z nich podivíni, jsou orientováni více materiálně a také bývají ambiciózní a dokážou se lépe prosadit. Častokrát si nedostatek sdílení s okolím kompenzují kariérou anebo nesourodými přátelskými či rodinnými vztahy.

Někdy nás dokáže historie tak trochu mystifikovat. Pravdu se pak dozvíme díky dalším archeologickým výzkumům a poznatkům. Mnohdy nám zůstane utajena navždy. Co před námi vědecká bádání například odhalila?
§  Po celá desetiletí, možná i staletí, jsme žili v přesvědčení, že snad nebylo krásnější ženy nad Kleopatru.
o   A to byl omyl.
Pokud se podíváme na mince, na kterých je zobrazena její tvář, pak zjistíme, že to až taková krasavice nebyla. Možná, že právě naopak.
§  Jak je tedy možné, že nás historie takto klamala?
§  Kde se vzaly informace o nejkrásnější ženě Egypta?
Je to zřejmě docela jednoduché. Královna Kleopatra, která byla poslední ptolemaiovskou vládkyní Egypta, měla zajisté velké charisma. Jak by se jinak mohlo stát, že bez problémů svedla samotného Julia Caesara anebo jeho soka, Marka Antonia? A bezesporu měla i další vlastnosti, které muži většinou oceňují.
o   Byla chytrá a měla bezesporu smysl pro humor.
o   Jak jinak by přišla na známý „fígl“, kdy se nechala zabalit do koberce a ten pak i s obsahem poslat Caesarovi jako dárek?

Bratr byl zároveň jejím manželem

Je také zajímavé, že Kleopatřini rodiče byli vlastní sourozenci. Na ní tedy toto spojení nenechalo žádné následky. Naopak, byla jistě velice schopná. V Egyptě se trůn dědil docela zvláštním způsobem. A to – po matčině linii. Tudíž bylo určeno, že se musí Kleopatra provdat za svého bratra, aby ho mohla tímto způsobem pomoci dosadit na trůn. Stalo se.
§  Ale zřejmě svého bratra – manžela převyšovala, a tak máme z té doby mince jen s jejím portrétem.

Když roku 48 před naším letopočtem Caesar dobyl Alexandrii, rozhodla se Kleopatra, že se nevzdá a bude s Caesarem vyjednávat přímo. Jestli chtěla jen udržet svou moc anebo myslela na svůj lid, už se asi nedozvíme.
o   V krátké válce padl její manžel a tím se Kleopatra opět za pomoci Caesara vrací na egyptský trůn.

Někdy nás dokáže historie tak trochu mystifikovat. Pravdu se pak dozvíme díky dalším archeologickým výzkumům a poznatkům. Mnohdy nám zůstane utajena navždy. Co před námi vědecká bádání například odhalila?
§  Po celá desetiletí, možná i staletí, jsme žili v přesvědčení, že snad nebylo krásnější ženy nad Kleopatru.
o   A to byl omyl.
Pokud se podíváme na mince, na kterých je zobrazena její tvář, pak zjistíme, že to až taková krasavice nebyla. Možná, že právě naopak.
§  Jak je tedy možné, že nás historie takto klamala?
§  Kde se vzaly informace o nejkrásnější ženě Egypta?
Je to zřejmě docela jednoduché. Královna Kleopatra, která byla poslední ptolemaiovskou vládkyní Egypta, měla zajisté velké charisma. Jak by se jinak mohlo stát, že bez problémů svedla samotného Julia Caesara anebo jeho soka, Marka Antonia? A bezesporu měla i další vlastnosti, které muži většinou oceňují.
o   Byla chytrá a měla bezesporu smysl pro humor.
o   Jak jinak by přišla na známý „fígl“, kdy se nechala zabalit do koberce a ten pak i s obsahem poslat Caesarovi jako dárek?

Bratr byl zároveň jejím manželem

Je také zajímavé, že Kleopatřini rodiče byli vlastní sourozenci. Na ní tedy toto spojení nenechalo žádné následky. Naopak, byla jistě velice schopná. V Egyptě se trůn dědil docela zvláštním způsobem. A to – po matčině linii. Tudíž bylo určeno, že se musí Kleopatra provdat za svého bratra, aby ho mohla tímto způsobem pomoci dosadit na trůn. Stalo se.
§  Ale zřejmě svého bratra – manžela převyšovala, a tak máme z té doby mince jen s jejím portrétem.

Když roku 48 před naším letopočtem Caesar dobyl Alexandrii, rozhodla se Kleopatra, že se nevzdá a bude s Caesarem vyjednávat přímo. Jestli chtěla jen udržet svou moc anebo myslela na svůj lid, už se asi nedozvíme.
o   V krátké válce padl její manžel a tím se Kleopatra opět za pomoci Caesara vrací na egyptský trůn.

Někdy nás dokáže historie tak trochu mystifikovat. Pravdu se pak dozvíme díky dalším archeologickým výzkumům a poznatkům. Mnohdy nám zůstane utajena navždy. Co před námi vědecká bádání například odhalila?
§  Po celá desetiletí, možná i staletí, jsme žili v přesvědčení, že snad nebylo krásnější ženy nad Kleopatru.
o   A to byl omyl.
Pokud se podíváme na mince, na kterých je zobrazena její tvář, pak zjistíme, že to až taková krasavice nebyla. Možná, že právě naopak.
§  Jak je tedy možné, že nás historie takto klamala?
§  Kde se vzaly informace o nejkrásnější ženě Egypta?
Je to zřejmě docela jednoduché. Královna Kleopatra, která byla poslední ptolemaiovskou vládkyní Egypta, měla zajisté velké charisma. Jak by se jinak mohlo stát, že bez problémů svedla samotného Julia Caesara anebo jeho soka, Marka Antonia? A bezesporu měla i další vlastnosti, které muži většinou oceňují.
o   Byla chytrá a měla bezesporu smysl pro humor.
o   Jak jinak by přišla na známý „fígl“, kdy se nechala zabalit do koberce a ten pak i s obsahem poslat Caesarovi jako dárek?

Bratr byl zároveň jejím manželem

Je také zajímavé, že Kleopatřini rodiče byli vlastní sourozenci. Na ní tedy toto spojení nenechalo žádné následky. Naopak, byla jistě velice schopná. V Egyptě se trůn dědil docela zvláštním způsobem. A to – po matčině linii. Tudíž bylo určeno, že se musí Kleopatra provdat za svého bratra, aby ho mohla tímto způsobem pomoci dosadit na trůn. Stalo se.
§  Ale zřejmě svého bratra – manžela převyšovala, a tak máme z té doby mince jen s jejím portrétem.

Když roku 48 před naším letopočtem Caesar dobyl Alexandrii, rozhodla se Kleopatra, že se nevzdá a bude s Caesarem vyjednávat přímo. Jestli chtěla jen udržet svou moc anebo myslela na svůj lid, už se asi nedozvíme.
o   V krátké válce padl její manžel a tím se Kleopatra opět za pomoci Caesara vrací na egyptský trůn.