Blog

Jak jsme již zmínili, žijeme v době, kdy existuje na trhu velké množství firem a konkurence je mnoho. O tom, jestli si zákazníci vyberou právě nás rozhoduje jednání s nimi a přidaná hodnota, kterou jim můžeme nabídnout. Produkty se po většinou nemění, spousta firem nabízí úplně stejné zboží, či služby. Management firem by si tedy měl být vědom jediného cíle: „Právě naše firma dokáže nabídnout takové služby, které jinde zákazník nenajde.“ Aby takový cíl mohla firma split, musí se zaměřit na těchto 5 základních pravidel jednání se zákazníky.

1. Klást důraz na první dojem

Obchodník by si měl být na sto procent vědom toho, jak velký význam má první dojem. Nejedná se zde pouze o chování zaměstnanců, kteří by měli být na zákazníka příjemní, slušní a milí. Jedná se i o to, jakým způsobem vyhlíží daná obchodní pobočka. Důležitou roli hraje vybavení, čistota, barvy, vůně…

1. Vážit si zákazníka

Z chování personálu by mělo být jasné, že si firma zákazníka váží a jedná s ním upřímně. Nejedná se zde o nějaký druh podlézání, naopak i zaměstnanec, kterému je vštěpováno, že zákazník má vždy pravdu, si musí uvědomovat svou vlastní cenu a jednat férově. I takto se dá poznat, že se jedná o seriózní firmu, která je zvyklá jednat se seriózními zákazníky.

1. Vycházet zákazníkovi vstříc a iniciativně mu pomáhat

Pokud si klient není ničím jist, měli bychom mu jako firma umět vyjít vstříc. Personál by měl umět naslouchat zákazníkovým potřebám a podle nich pak nabízet produkty, které jsou pro něj ty nejlepší. Pokud se naskytne situace, kdy můžeme zákazníkovi vyjít vstříc, měli bychom to vždy udělat. Příkladem může být například to, že zákazníkovi „podržíme“ zboží, které si nemůže vyzvednout ihned a podobně.
 

1. Napravit chybu, když k ní dojde

Personál by se neměl nikdy se zákazníkem hádat a omlouvat své pochybení jakýmikoliv výmluvami. Jediný správný postup je se zákazníkovi za vzniklé potíže omluvit a svou chybu napravit.

1. Pracovat se zákazníkovo psychikou

V tomto bodě se nejedná o jakoukoliv manipulaci, ale o jednoduché triky, kterými můžete zákazníka uvést do ideálního stavu jeho mysli. Můžete například použít trik zrcadlení, kdy napodobujete jeho pohyby. Pokud si například podupává do pravidelného rytmu, zkuste jej napodobit poklepáváním prstu. Tím můžete zákazníkovi podvědomě vnuknout pocit, že jste si blízcí a vzbudit sympatie.
Řídíte se těmito pravidly? Pokud ne, hodláte je vyzkoušet? Kontrolujete si, jakým způsobem se Vaši zaměstnanci chovají k zákazníkům?

Jak jsme již zmínili, žijeme v době, kdy existuje na trhu velké množství firem a konkurence je mnoho. O tom, jestli si zákazníci vyberou právě nás rozhoduje jednání s nimi a přidaná hodnota, kterou jim můžeme nabídnout. Produkty se po většinou nemění, spousta firem nabízí úplně stejné zboží, či služby. Management firem by si tedy měl být vědom jediného cíle: „Právě naše firma dokáže nabídnout takové služby, které jinde zákazník nenajde.“ Aby takový cíl mohla firma split, musí se zaměřit na těchto 5 základních pravidel jednání se zákazníky.

1. Klást důraz na první dojem

Obchodník by si měl být na sto procent vědom toho, jak velký význam má první dojem. Nejedná se zde pouze o chování zaměstnanců, kteří by měli být na zákazníka příjemní, slušní a milí. Jedná se i o to, jakým způsobem vyhlíží daná obchodní pobočka. Důležitou roli hraje vybavení, čistota, barvy, vůně…

1. Vážit si zákazníka

Z chování personálu by mělo být jasné, že si firma zákazníka váží a jedná s ním upřímně. Nejedná se zde o nějaký druh podlézání, naopak i zaměstnanec, kterému je vštěpováno, že zákazník má vždy pravdu, si musí uvědomovat svou vlastní cenu a jednat férově. I takto se dá poznat, že se jedná o seriózní firmu, která je zvyklá jednat se seriózními zákazníky.

1. Vycházet zákazníkovi vstříc a iniciativně mu pomáhat

Pokud si klient není ničím jist, měli bychom mu jako firma umět vyjít vstříc. Personál by měl umět naslouchat zákazníkovým potřebám a podle nich pak nabízet produkty, které jsou pro něj ty nejlepší. Pokud se naskytne situace, kdy můžeme zákazníkovi vyjít vstříc, měli bychom to vždy udělat. Příkladem může být například to, že zákazníkovi „podržíme“ zboží, které si nemůže vyzvednout ihned a podobně.
 

1. Napravit chybu, když k ní dojde

Personál by se neměl nikdy se zákazníkem hádat a omlouvat své pochybení jakýmikoliv výmluvami. Jediný správný postup je se zákazníkovi za vzniklé potíže omluvit a svou chybu napravit.

1. Pracovat se zákazníkovo psychikou

V tomto bodě se nejedná o jakoukoliv manipulaci, ale o jednoduché triky, kterými můžete zákazníka uvést do ideálního stavu jeho mysli. Můžete například použít trik zrcadlení, kdy napodobujete jeho pohyby. Pokud si například podupává do pravidelného rytmu, zkuste jej napodobit poklepáváním prstu. Tím můžete zákazníkovi podvědomě vnuknout pocit, že jste si blízcí a vzbudit sympatie.
Řídíte se těmito pravidly? Pokud ne, hodláte je vyzkoušet? Kontrolujete si, jakým způsobem se Vaši zaměstnanci chovají k zákazníkům?

Již v mladší době kamenné začali lidé zjišťovat, jak dokáže být počasí zrádné i nebezpečné. Právě v období kolem 5 000 př. n. l. začali lidé obdělávat první políčka a věnovat se zemědělství. Protože tehdy ještě neexistovala řízená umělá závlaha, byl člověk zcela závislý na rozmarech počasí. Až o čtyři a půl tisíce let později se ve starověkém Řecku objevují první náznaky meteorologie, kdy se v Aténách začínají používat parapegmata. Byly to kamenné či dřevěné desky, na kterých byla zakreslena oblast města a kolem ní v kruhu řada otvorů. Podle toho, jak proudil vítr, označoval se jeho směr pomocí dřevěných kolíků. Šlo tak o první krátkodobou předpověď směru větru. O sto let později vydává řecký filozof a matematik Platón své pojednání o počasí Meteora (věci nadzemské) a šedesát let po něm Aristoteles svoji Meteorologicu.

Měřené veličiny

Pro přesnou předpověď počasí je potřeba znát celou řadu faktorů tak, aby vznikl ucelený stav informací, na základě kterých se dělají krátkodobé předpovědi počasí či dlouhodobé matematické modely výhledu. Měřené veličiny se získávají ze stacionárních stanic, meteorologických sond a družicových snímků.

Teplota vzduchu (měří se pomocí kapalinového teploměru, u sond se používají digitální čidla)

Atmosférický tlak (zde se využívá vlastností aneroidů či rtuťových tlakoměrů)

Vlhkost vzduchu (dříve se požíval vlhkoměr využívající roztažnosti lidských vlasů, dnes se využívá halogenových analyzátorů)

Směr větru (data se zjišťují z korouhvičky napojené na přesná čidla)

Rychlost větru (měří se pomocí anemometru, který využívá rotace vrtulky přenášené na rotor)

Množství srážek (srážky se sbírají do pozemních srážkoměrů, kde je pomocí čidla měřena výška hladiny)

Meteorologické radiosondy se do stratosféry vypouštějí třikrát denně. Jde o elektronická zařízení, ve kterých jsou čidla teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku. Ta jsou umístěna v polystyrenové kapsli, ke které je přivázán balón plněný plynem, který je lehčí než vzduch. Tyto sondy jsou pouze na jedno použití. Opakovaně se používají pouze sondy s čidlem na měření stavu ozónu.

Již v mladší době kamenné začali lidé zjišťovat, jak dokáže být počasí zrádné i nebezpečné. Právě v období kolem 5 000 př. n. l. začali lidé obdělávat první políčka a věnovat se zemědělství. Protože tehdy ještě neexistovala řízená umělá závlaha, byl člověk zcela závislý na rozmarech počasí. Až o čtyři a půl tisíce let později se ve starověkém Řecku objevují první náznaky meteorologie, kdy se v Aténách začínají používat parapegmata. Byly to kamenné či dřevěné desky, na kterých byla zakreslena oblast města a kolem ní v kruhu řada otvorů. Podle toho, jak proudil vítr, označoval se jeho směr pomocí dřevěných kolíků. Šlo tak o první krátkodobou předpověď směru větru. O sto let později vydává řecký filozof a matematik Platón své pojednání o počasí Meteora (věci nadzemské) a šedesát let po něm Aristoteles svoji Meteorologicu.

Měřené veličiny

Pro přesnou předpověď počasí je potřeba znát celou řadu faktorů tak, aby vznikl ucelený stav informací, na základě kterých se dělají krátkodobé předpovědi počasí či dlouhodobé matematické modely výhledu. Měřené veličiny se získávají ze stacionárních stanic, meteorologických sond a družicových snímků.

Teplota vzduchu (měří se pomocí kapalinového teploměru, u sond se používají digitální čidla)

Atmosférický tlak (zde se využívá vlastností aneroidů či rtuťových tlakoměrů)

Vlhkost vzduchu (dříve se požíval vlhkoměr využívající roztažnosti lidských vlasů, dnes se využívá halogenových analyzátorů)

Směr větru (data se zjišťují z korouhvičky napojené na přesná čidla)

Rychlost větru (měří se pomocí anemometru, který využívá rotace vrtulky přenášené na rotor)

Množství srážek (srážky se sbírají do pozemních srážkoměrů, kde je pomocí čidla měřena výška hladiny)

Meteorologické radiosondy se do stratosféry vypouštějí třikrát denně. Jde o elektronická zařízení, ve kterých jsou čidla teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku. Ta jsou umístěna v polystyrenové kapsli, ke které je přivázán balón plněný plynem, který je lehčí než vzduch. Tyto sondy jsou pouze na jedno použití. Opakovaně se používají pouze sondy s čidlem na měření stavu ozónu.

Již v mladší době kamenné začali lidé zjišťovat, jak dokáže být počasí zrádné i nebezpečné. Právě v období kolem 5 000 př. n. l. začali lidé obdělávat první políčka a věnovat se zemědělství. Protože tehdy ještě neexistovala řízená umělá závlaha, byl člověk zcela závislý na rozmarech počasí. Až o čtyři a půl tisíce let později se ve starověkém Řecku objevují první náznaky meteorologie, kdy se v Aténách začínají používat parapegmata. Byly to kamenné či dřevěné desky, na kterých byla zakreslena oblast města a kolem ní v kruhu řada otvorů. Podle toho, jak proudil vítr, označoval se jeho směr pomocí dřevěných kolíků. Šlo tak o první krátkodobou předpověď směru větru. O sto let později vydává řecký filozof a matematik Platón své pojednání o počasí Meteora (věci nadzemské) a šedesát let po něm Aristoteles svoji Meteorologicu.

Měřené veličiny

Pro přesnou předpověď počasí je potřeba znát celou řadu faktorů tak, aby vznikl ucelený stav informací, na základě kterých se dělají krátkodobé předpovědi počasí či dlouhodobé matematické modely výhledu. Měřené veličiny se získávají ze stacionárních stanic, meteorologických sond a družicových snímků.

Teplota vzduchu (měří se pomocí kapalinového teploměru, u sond se používají digitální čidla)

Atmosférický tlak (zde se využívá vlastností aneroidů či rtuťových tlakoměrů)

Vlhkost vzduchu (dříve se požíval vlhkoměr využívající roztažnosti lidských vlasů, dnes se využívá halogenových analyzátorů)

Směr větru (data se zjišťují z korouhvičky napojené na přesná čidla)

Rychlost větru (měří se pomocí anemometru, který využívá rotace vrtulky přenášené na rotor)

Množství srážek (srážky se sbírají do pozemních srážkoměrů, kde je pomocí čidla měřena výška hladiny)

Meteorologické radiosondy se do stratosféry vypouštějí třikrát denně. Jde o elektronická zařízení, ve kterých jsou čidla teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku. Ta jsou umístěna v polystyrenové kapsli, ke které je přivázán balón plněný plynem, který je lehčí než vzduch. Tyto sondy jsou pouze na jedno použití. Opakovaně se používají pouze sondy s čidlem na měření stavu ozónu.

Již v mladší době kamenné začali lidé zjišťovat, jak dokáže být počasí zrádné i nebezpečné. Právě v období kolem 5 000 př. n. l. začali lidé obdělávat první políčka a věnovat se zemědělství. Protože tehdy ještě neexistovala řízená umělá závlaha, byl člověk zcela závislý na rozmarech počasí. Až o čtyři a půl tisíce let později se ve starověkém Řecku objevují první náznaky meteorologie, kdy se v Aténách začínají používat parapegmata. Byly to kamenné či dřevěné desky, na kterých byla zakreslena oblast města a kolem ní v kruhu řada otvorů. Podle toho, jak proudil vítr, označoval se jeho směr pomocí dřevěných kolíků. Šlo tak o první krátkodobou předpověď směru větru. O sto let později vydává řecký filozof a matematik Platón své pojednání o počasí Meteora (věci nadzemské) a šedesát let po něm Aristoteles svoji Meteorologicu.

Měřené veličiny

Pro přesnou předpověď počasí je potřeba znát celou řadu faktorů tak, aby vznikl ucelený stav informací, na základě kterých se dělají krátkodobé předpovědi počasí či dlouhodobé matematické modely výhledu. Měřené veličiny se získávají ze stacionárních stanic, meteorologických sond a družicových snímků.

Teplota vzduchu (měří se pomocí kapalinového teploměru, u sond se používají digitální čidla)

Atmosférický tlak (zde se využívá vlastností aneroidů či rtuťových tlakoměrů)

Vlhkost vzduchu (dříve se požíval vlhkoměr využívající roztažnosti lidských vlasů, dnes se využívá halogenových analyzátorů)

Směr větru (data se zjišťují z korouhvičky napojené na přesná čidla)

Rychlost větru (měří se pomocí anemometru, který využívá rotace vrtulky přenášené na rotor)

Množství srážek (srážky se sbírají do pozemních srážkoměrů, kde je pomocí čidla měřena výška hladiny)

Meteorologické radiosondy se do stratosféry vypouštějí třikrát denně. Jde o elektronická zařízení, ve kterých jsou čidla teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku. Ta jsou umístěna v polystyrenové kapsli, ke které je přivázán balón plněný plynem, který je lehčí než vzduch. Tyto sondy jsou pouze na jedno použití. Opakovaně se používají pouze sondy s čidlem na měření stavu ozónu.

Již v mladší době kamenné začali lidé zjišťovat, jak dokáže být počasí zrádné i nebezpečné. Právě v období kolem 5 000 př. n. l. začali lidé obdělávat první políčka a věnovat se zemědělství. Protože tehdy ještě neexistovala řízená umělá závlaha, byl člověk zcela závislý na rozmarech počasí. Až o čtyři a půl tisíce let později se ve starověkém Řecku objevují první náznaky meteorologie, kdy se v Aténách začínají používat parapegmata. Byly to kamenné či dřevěné desky, na kterých byla zakreslena oblast města a kolem ní v kruhu řada otvorů. Podle toho, jak proudil vítr, označoval se jeho směr pomocí dřevěných kolíků. Šlo tak o první krátkodobou předpověď směru větru. O sto let později vydává řecký filozof a matematik Platón své pojednání o počasí Meteora (věci nadzemské) a šedesát let po něm Aristoteles svoji Meteorologicu.

Měřené veličiny

Pro přesnou předpověď počasí je potřeba znát celou řadu faktorů tak, aby vznikl ucelený stav informací, na základě kterých se dělají krátkodobé předpovědi počasí či dlouhodobé matematické modely výhledu. Měřené veličiny se získávají ze stacionárních stanic, meteorologických sond a družicových snímků.

Teplota vzduchu (měří se pomocí kapalinového teploměru, u sond se používají digitální čidla)

Atmosférický tlak (zde se využívá vlastností aneroidů či rtuťových tlakoměrů)

Vlhkost vzduchu (dříve se požíval vlhkoměr využívající roztažnosti lidských vlasů, dnes se využívá halogenových analyzátorů)

Směr větru (data se zjišťují z korouhvičky napojené na přesná čidla)

Rychlost větru (měří se pomocí anemometru, který využívá rotace vrtulky přenášené na rotor)

Množství srážek (srážky se sbírají do pozemních srážkoměrů, kde je pomocí čidla měřena výška hladiny)

Meteorologické radiosondy se do stratosféry vypouštějí třikrát denně. Jde o elektronická zařízení, ve kterých jsou čidla teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku. Ta jsou umístěna v polystyrenové kapsli, ke které je přivázán balón plněný plynem, který je lehčí než vzduch. Tyto sondy jsou pouze na jedno použití. Opakovaně se používají pouze sondy s čidlem na měření stavu ozónu.

Již v mladší době kamenné začali lidé zjišťovat, jak dokáže být počasí zrádné i nebezpečné. Právě v období kolem 5 000 př. n. l. začali lidé obdělávat první políčka a věnovat se zemědělství. Protože tehdy ještě neexistovala řízená umělá závlaha, byl člověk zcela závislý na rozmarech počasí. Až o čtyři a půl tisíce let později se ve starověkém Řecku objevují první náznaky meteorologie, kdy se v Aténách začínají používat parapegmata. Byly to kamenné či dřevěné desky, na kterých byla zakreslena oblast města a kolem ní v kruhu řada otvorů. Podle toho, jak proudil vítr, označoval se jeho směr pomocí dřevěných kolíků. Šlo tak o první krátkodobou předpověď směru větru. O sto let později vydává řecký filozof a matematik Platón své pojednání o počasí Meteora (věci nadzemské) a šedesát let po něm Aristoteles svoji Meteorologicu.

Měřené veličiny

Pro přesnou předpověď počasí je potřeba znát celou řadu faktorů tak, aby vznikl ucelený stav informací, na základě kterých se dělají krátkodobé předpovědi počasí či dlouhodobé matematické modely výhledu. Měřené veličiny se získávají ze stacionárních stanic, meteorologických sond a družicových snímků.

Teplota vzduchu (měří se pomocí kapalinového teploměru, u sond se používají digitální čidla)

Atmosférický tlak (zde se využívá vlastností aneroidů či rtuťových tlakoměrů)

Vlhkost vzduchu (dříve se požíval vlhkoměr využívající roztažnosti lidských vlasů, dnes se využívá halogenových analyzátorů)

Směr větru (data se zjišťují z korouhvičky napojené na přesná čidla)

Rychlost větru (měří se pomocí anemometru, který využívá rotace vrtulky přenášené na rotor)

Množství srážek (srážky se sbírají do pozemních srážkoměrů, kde je pomocí čidla měřena výška hladiny)

Meteorologické radiosondy se do stratosféry vypouštějí třikrát denně. Jde o elektronická zařízení, ve kterých jsou čidla teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku. Ta jsou umístěna v polystyrenové kapsli, ke které je přivázán balón plněný plynem, který je lehčí než vzduch. Tyto sondy jsou pouze na jedno použití. Opakovaně se používají pouze sondy s čidlem na měření stavu ozónu.

Již v mladší době kamenné začali lidé zjišťovat, jak dokáže být počasí zrádné i nebezpečné. Právě v období kolem 5 000 př. n. l. začali lidé obdělávat první políčka a věnovat se zemědělství. Protože tehdy ještě neexistovala řízená umělá závlaha, byl člověk zcela závislý na rozmarech počasí. Až o čtyři a půl tisíce let později se ve starověkém Řecku objevují první náznaky meteorologie, kdy se v Aténách začínají používat parapegmata. Byly to kamenné či dřevěné desky, na kterých byla zakreslena oblast města a kolem ní v kruhu řada otvorů. Podle toho, jak proudil vítr, označoval se jeho směr pomocí dřevěných kolíků. Šlo tak o první krátkodobou předpověď směru větru. O sto let později vydává řecký filozof a matematik Platón své pojednání o počasí Meteora (věci nadzemské) a šedesát let po něm Aristoteles svoji Meteorologicu.

Měřené veličiny

Pro přesnou předpověď počasí je potřeba znát celou řadu faktorů tak, aby vznikl ucelený stav informací, na základě kterých se dělají krátkodobé předpovědi počasí či dlouhodobé matematické modely výhledu. Měřené veličiny se získávají ze stacionárních stanic, meteorologických sond a družicových snímků.

Teplota vzduchu (měří se pomocí kapalinového teploměru, u sond se používají digitální čidla)

Atmosférický tlak (zde se využívá vlastností aneroidů či rtuťových tlakoměrů)

Vlhkost vzduchu (dříve se požíval vlhkoměr využívající roztažnosti lidských vlasů, dnes se využívá halogenových analyzátorů)

Směr větru (data se zjišťují z korouhvičky napojené na přesná čidla)

Rychlost větru (měří se pomocí anemometru, který využívá rotace vrtulky přenášené na rotor)

Množství srážek (srážky se sbírají do pozemních srážkoměrů, kde je pomocí čidla měřena výška hladiny)

Meteorologické radiosondy se do stratosféry vypouštějí třikrát denně. Jde o elektronická zařízení, ve kterých jsou čidla teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku. Ta jsou umístěna v polystyrenové kapsli, ke které je přivázán balón plněný plynem, který je lehčí než vzduch. Tyto sondy jsou pouze na jedno použití. Opakovaně se používají pouze sondy s čidlem na měření stavu ozónu.

Již v mladší době kamenné začali lidé zjišťovat, jak dokáže být počasí zrádné i nebezpečné. Právě v období kolem 5 000 př. n. l. začali lidé obdělávat první políčka a věnovat se zemědělství. Protože tehdy ještě neexistovala řízená umělá závlaha, byl člověk zcela závislý na rozmarech počasí. Až o čtyři a půl tisíce let později se ve starověkém Řecku objevují první náznaky meteorologie, kdy se v Aténách začínají používat parapegmata. Byly to kamenné či dřevěné desky, na kterých byla zakreslena oblast města a kolem ní v kruhu řada otvorů. Podle toho, jak proudil vítr, označoval se jeho směr pomocí dřevěných kolíků. Šlo tak o první krátkodobou předpověď směru větru. O sto let později vydává řecký filozof a matematik Platón své pojednání o počasí Meteora (věci nadzemské) a šedesát let po něm Aristoteles svoji Meteorologicu.

Měřené veličiny

Pro přesnou předpověď počasí je potřeba znát celou řadu faktorů tak, aby vznikl ucelený stav informací, na základě kterých se dělají krátkodobé předpovědi počasí či dlouhodobé matematické modely výhledu. Měřené veličiny se získávají ze stacionárních stanic, meteorologických sond a družicových snímků.

Teplota vzduchu (měří se pomocí kapalinového teploměru, u sond se používají digitální čidla)

Atmosférický tlak (zde se využívá vlastností aneroidů či rtuťových tlakoměrů)

Vlhkost vzduchu (dříve se požíval vlhkoměr využívající roztažnosti lidských vlasů, dnes se využívá halogenových analyzátorů)

Směr větru (data se zjišťují z korouhvičky napojené na přesná čidla)

Rychlost větru (měří se pomocí anemometru, který využívá rotace vrtulky přenášené na rotor)

Množství srážek (srážky se sbírají do pozemních srážkoměrů, kde je pomocí čidla měřena výška hladiny)

Meteorologické radiosondy se do stratosféry vypouštějí třikrát denně. Jde o elektronická zařízení, ve kterých jsou čidla teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku. Ta jsou umístěna v polystyrenové kapsli, ke které je přivázán balón plněný plynem, který je lehčí než vzduch. Tyto sondy jsou pouze na jedno použití. Opakovaně se používají pouze sondy s čidlem na měření stavu ozónu.